update 21:08 jaj, dejte lidi pokoj.
update 19:39 pravidelně každejch půl roku najdu ve schránce dopis od nějaký dotěrný realitky, která mi nabízí, že jim můžu prodat svý pozemky. začínaj mě pěkně srát.
Dubaj je pod vodou. Za den napršelo jako za rok a půl. pěkná globální změna klimatu.
update 14:37 jako vyloženě doufám, že tohle chození po doktorech má aspoň smysl. aby to nakonec nebyl jeden z těch příběhů, ve kterým chudák abstinent, nekuřák a celkem sportovec chodí pravidelně na kontroly, výsledky má v pohodě a pak mu jednoho dne řeknou "milej pane, vám hnije koza. pane, vy máte rakovinu nejen v koze, ale i na plicích, v játrech a v prdeli. sorry." no, ještě klika, že sem si nějakých těch lidských neřestí užil.
update 14:04 jsi čech, čech, čech tak při jídle čvachtej! jsi čech, čech, čech tak mlaskat se snaž! jsi čech, čech, čech a česky mlaskej! žer, chlastej, ale hlavně mocně čvachtej!
slyšel sem příběh ze života, který asi ze svýho okolí taky znáte. je vám přes šedesát, máte hromadu dluhů, skončili jste v oddlužovacím procesu, makáte na pokladně v supermarketu a každej měsíc vám přistane na účtě 17litrů. z toho musíte zaplatit nájem, živobytí a alimenty na kluka, kterej je dost podobnej týpkovi, se kterým vaše buchta píchala před vámi. pěstujete trávu pro pár lidí, abyste si trochu přivydělali. přijde kovid, lidi přestanou pařit, chlastat a fetovat, takže po kovidu máte v mražáku třeba osm kilo neprodaný trávy. pak sem vám podaří nějaký hulení udat, ale místo peněz dostanete kolem 150g perníku. frkáte ráno, frtkáte v poledne a frknete si taky k večeři a před "spaním". takový příběhy píše život, ne spisovatel.
update 12:31 tělo zesnulého miloše zemana vydalo knihu vzpomínek na dobu, kdy bylo prezidentem a kurvilo dobré jméno republiky. tuto knížku mám hluboko v prdeli stejně jako vzpomínkovou knihu gury máry prchala, kde rekapituluje svoji úspěšnou práci pro konfidenta stb babiše. čím větší píčus, tím větší hype kolem zvratků vyblitých na papír.
update 11:14 to bych se vážně posral, celej těch skoro třicet let, co sem na doktory sral, mně bylo fakt fajn a nic mě netrápilo kromě sádla, vyššího tlaku a občasnýho chcaní krve z rypáku. nyní je situace jiná. ráno sem šel doprovodit ženu na rehabilitace a sám si sednul do čekárny na chirurgii, abych domluvil termín k odebrání dalších tělesných vzorků. čekám, čekám, čekám, sestra si mě všímá, bere papíry a povídá, že mě bude chtít paní doktorka vidět. okej, čekám dál. když konečně dojdu na řadu, vlezu dovnitř, paní chirurgyně mě svlíkne, vrhne se na mě a prohlíží moje chlupatý záda.
"tady to bylo, že?"
"ano paní doktorko."
"a tohle vám nevzali?"
"paní doktorko, já nejsem doktor a na záda si nevidím."
"aha, kdo to dělal? já to preventivně vyndám taky a pošlu spolu se vzorkem."
"dělejte co musíte, kdy mám přijít?"
"máme plno, ale dám vám protekční termín ještě v dubnu, ale budete asi chvíli čekat, protože máme dost plno."
"dělejte co musíte, tyvle."
sračka, kterou řeším, se jmenuje kožní névus. googlit to nechci, protože na mě vypadává ledasco od kožních změn na prdeli, přes čůráka až po kozy. o zádech jsem toho moc nečetl, ale já musím bejt prostě vždycky něčím extra, takže proč bych nemohl mít srací díru mezi chlupama na páteři.
závěrem bych chtěl požádat muže, kteří jsou vlastníky synů, aby je učili používat ke smrkání kapesníky. kdo měl v čekárně toho mladýho neustále nudli popotahujícího debila poslouchat.
